Všehochuť

Kdy jsem opravdu stará

27. ledna 2016 v 18:19
Nezáleží ja otázce ,,Na co stará?'', je to prostě seznam věcí, podle kterých soudím, že už jsem fakt stará.

- když se moji kamarádi berou a mají děti
- když mají děti (ok, to je jen jedna holka a rodila v 15)
- když mi malé děti z naší vesnice říkají ,,dobrý den''
- když mi rodiče těch dětí říkají, ať jim tykám
- když mi někde řeknou paní a myslí si, že jsem vdaná (v nemocnici, přítelovi řekli mým příjmením :D)
- když moji kamarádi umírají
- když moji kamarádi dělají hlouposti a jdou do vězení
- když moji kamarádi bydlí spolu (chápejte jako pár)
- když moji kamarádi jsou vážně nemocní
- když si mě o lidé myslí, že už jsem dávno odmaturovala

Jsem stará. V 19 letech.

25/1/2016 - Ha, kdo má super absolventskou práci?

25. ledna 2016 v 22:09
Dnes je to týden, co jsem seděla do 2:45 u absolvetnské práce z ekonomiky a snažila se jí dodělat. Dodělala, odezvdala oficiálně až ve čtvrtek a dneska jsem ji dostala opravenou. Bože, chápete to, že já, kdybych si to ještě po sobě přečetla
a opravila formální chyby, tak bych měla za 1? (Jako dvojka je fakt super, ale když jsem si to podělala jen timhle :D)
Já jsem neskutečně ráda, že to takhle dopadlo a ještě poznámka: ,,babička dobře vede vnučku'' - no, co vám budu povídat, fakt jsem šťastná.

Stále jsem u plánů rozproudit blog, začít číst a tak, jenže pořád jsou to jen plány. Nic nebudu zakřikávat, jsem happy.

11/1/2016 - A já že chci na vysokou?

11. ledna 2016 v 22:10
Pořád se snažím v těchto posledních měsících před maturitou myslet na to, jak se možná dostanu na vysokou a začnu tam nový život. Ale nevzdám se starých věcí! Jít studovat do milované Prahy mi přijde jako dost dobrá nová etapa života. A pak si uvědomuji, že nedokážu napsat 15 stránkovou absolventskou práci z ekonomiky a přitom by to na vejšce bylo o dost horší. Tak pak člověk už fakt neví.

A když se k vám nedostávají správné informace, je docela stresující zjištění, že to máte odevzdat už v pátek a ne až v pondělí další týden.

Hrozně si stěžuji na zarovnání do bloku a tady na blogu ho dělám pořád.

5/1/2016 - Kafe a tak

5. ledna 2016 v 15:59 | Marie
1 lžička rozpustnýho kafe, 2 lžičky rafinovanýho cukru, do půlky voda, do půlky mlíko.

Píšu si denně poznámky a 3 pozitivní věci toho dne do mého jeleního diáře. Diář na rok 2015, kde jsem si psala okamžiky se Š., jenže ne každý den je vyplněný. Ale když ještě doplním věci z druhého diáře, tak to už plný bude a nebude místo na věci z roku 2016. Takže teď jen doufat, že najdu podobný boží diář využitelný jako deník.

A taky si už musím sakra napsat předsevzetí/cíle. Je jich nespočetně.

7/12/2015 - Poslední náctý rok

7. prosince 2015 v 21:59 | Marie
Musím se smát. Jak jsou jednotné články na tomhle blogu. 20. října o tom, že mě mrzí, že jsem si založila nový blog, o kterém jsem si myslela, že bude plný fajn článků. O několik týdnů později nad tím mohu dál smutnit. 5. listopadu úvaha o tom, začít se sebou něco dělat. O měsíc později jsem stále na tom stejném místě.

Dnes mám narozeniny. A vždycky mě baví hledat články na blogu z předešlých narozenin. Ten z minulých je na starém blogu a netuším, co je v něm obsaženo, je dlouhý a fakt se mi to teď nechce číst, ale pod tímto odkazem ho najdete. A jinak ve výsledku už ani nevím, co bych k tomu všemu měla říct. Velectěné dary jsem neočekávala, je to jen devatenáct let. Ale samozřejmě jsem krásné dárky dostala. Šílený, jak to všechno, úplně všechno utíká.

Tak zase někdy.

...nemám ráda život.

21. října 2015 v 21:09 | Marie
Jen pro začátek, neberte to příliš vážně, zase až takový pesimista nejsem a něco na mě už teď asi neplatí.

1. Nikdo mi nedal návod. Tím bych mohla myslet už jen přípravu na životní nástrahy od útlého dětství. Samotný návod neexistuje, ale dobrá výchova je jejím synonymem.

2. Komunikace a práce s lidmy. Jako já sice jsem upovídaná, ale až když se s tím dotyčným blíže seznámím a je mi nějak sympatický nebo tak. Ale jakmile mám jít sama k doktoru, někam na úřad nebo s někým cizím mluvit po telefonu,
to vůbec! A to je další důvod, proč nedělám do školy referáty, nepřečtu ho před těmi lidmy, i když je znám. A to mám teď vážně strach z maturáku, to mám tancovat před tak velkým publikem?! Nejlepší je, že mi všichni říkají, že se tomu do budoucna stejně nevyhnu a budu muset s lidmy komunikovat.

3. Nic mě nebaví. Za svých 19 let jsem nenašla nic, co by mě bavilo a naplňovalo. Kromě hasičů žádný sport, na četbu nemám čas, tvořit neumím a blogu se pravidelně nevěnuji. Ale o tom jsem se již zmiňovala.

Nemám ,,Hello October'' fotku

1. října 2015 v 21:20 | Marie
...jelikož jsem zjistila, že nemám fotku odpovídající podzimní náladě.

Ale zato tu mám skleničky od svíček, které jsem si podzimně vytunila žaludama. Vtipné, nechala jsem žaludy v tašce asi dva týdny tak, jak jsem si je přinesla a pak jsem se divila, že jsou hnědé. A kaštany v kradeném půllitru plesnivé. Když oni jsou ale čerstvé tak krásné, ale naštěstí se mi venku sušší asi 5 kg kaštanů, které jsme se Š. nasbírali.

Mám jedno velké (spíše větší) pozitivum. Pomalu (nebo rychle?) se začínám vyhrabávat z těch depresí. Nechci nic zakřiknout. Jen se snažím si nestěžovat na některé věci, na které jsem si do teď stěžovala - že mě bolí hlava, jsem unavená a tohle a tamto. Až na včerejší večer, kdy jsem si připadala opravdu jak idiot. Já od dvou hodin odpoledne přepisuju sešity a bůh ví co ještě, skončím s tím v jedenáct večer a nakonec si uvědomím, že jsem se ani nic nenaučila.

(jakási zpověď)

29. září 2015 v 23:10
Přítelovo máma mi řekla, ať vyhledam pomoc psychologa.

Zkuste svojí drahé polovičce vysvětlit, že NEVÍTE, proč máte ty nálady, že NEVÍTE, co vám je a že váš jeden problém se jmenuje NEVIM. Protože já fakt NEVIM. Nejsem odborník na duševní nemoci. A když na mě bude těch pár lidí, kterým došlo, že asi úplně v pořádku nejsem, pořád naléhat s otázkami ,,co ti je, co máš za problém'', tak mi prostě líp nebude. Jenže já bych si tak hrozně přála pochopení, ale jak mě může někdo, kdo je normální, pochopit?! A tím si uvědomuji, že už nepatřím do té početné skupiny normálních lidí.

Omamte mě, svažte a dotáhněte k psychologovi, prosím. Ten hnusnej vnitřní hlas mě furt nutí se vzdát.

Neutíkám, i když mi je mizerně

24. září 2015 v 20:40 | Marie
Mě se to říká lehce, ale - utéct ze života nejde a když už, tak jen tím nejzbabělejším způsobem.

Pravděpodobně tento týden na tohle téma padlo už pár článků s tématem deprese. Nechci se mezi ty lidi řadit, koneckonců žádný z doktorů ani jiných lidí mi neřekl, že mám depresi. Jen mám občas ty hnusný stavy, které by se k depresi mohly přirovnat.

13/9/2015 - Pokus o sport

13. září 2015 v 19:59 | Marie
Trochu jsem si tu pohrála se vzhledem blogu a stejně mám pořád pocit, že v něm vidím ten starý, protože já nejsem nějak schopná se odvázat a zvýraznit menu. Fakt mě to štve.

Včera se přítel (Š. - chtěla bych po nějakou dobu zde na blogu udržet v anonymitě jak mě, tak jeho a ostatní lidi z mého okolí) rozhodl, že pojedeme někam na kole. Na kole jsem neseděla poměrně dlouho. Kolo mi půjčila jeho mamka, jelikož to moje bylo u mě doma a vlastně už není mé, ale mojí matky. Nastal problém už jen v tom, co to bylo za kolo. Jsem holka z ne příliš bohaté rodiny, tudíž jsem vážně nikdy neseděla na kole, které má odpružené přední kolo. Chvilku jsem se s tím vztekala, nedokázala jsem s ním ani zatočit a chtělo se mi brečet. Ženská no. Měli jsme v plánu jet ke mně domů, sice zkratkou, ale stejně nechápu, jak mohl Google Fit vyvodit z celé té trasy jen 10 km, když jsme ještě jeli za vesnici se podívat do lesa. Cestou zpět jsem si ještě natrhala nějaké červené jeřabiny a žaludy, nevím zatím, co s těmi žaludy, ale jeřabiny určitě přijdou pověsit k záclonám. Miluji podzimní plody a rostliny. Určitě do mé výzdoby musí letos přibýt šípky.
 
 

Reklama